Vše začalo v roce 2004, kdy Honza Buchar přišel s nápadem na založení kapely. S tímto nápadem oslovil dalších pár lidí se kterými utvořil bezejmennou, žánrově nepříliš vyhraněnou kapelu. Nicméně ne všichni se pro kapelu tak nadchli, a tak po chvíli zbyli Honza Buchar a Honza Soukup v kapele sami. V tuto chvíli bylo nástrojové obsazení kapely takovéto: bicí a housle. Koho napadá, že to je dost málo, tak má pravdu, takže nezbývalo, než hledat nové členy.

To se částečně vyřešilo na letním volejbalovém soustředění, kde se ke „kapele“ přidal kytarista Honza Vlach, jakožto jediný volný muzikant na místě (skoro se mi chce napsat jediný „v danou chvíli na něco hrající“ muzikant, ale nerad bych se někoho dotkl ), což je sice opět nezvyklý způsob přibírání nových členů, ale myslím, že si za toto rozhodnutí můžeme dnes gratulovat. Ve třech členech se ke konci tábora uskutečnilo vystoupení, i když nutno říci, že se povedlo spíše díky nadšení a atmosféře, než kvůli instrumentálním výkonům a kvalitnímu zvuku. I přesto se tento koncert bere jako oficielní založení v tuto chvíli stále bezejmenné kapely.

Než ale mohla takto nově vzniklá kapela začít normálně fungovat, musely přijít změny, a to v nástrojovém obsazení. Dva členové kapely si totiž uvědomili, že než na své současné nástroje by raději hráli na něco jiného. A tak se Honza Buchar zvedl od bicích a vzal do ruky kytaru, což bylo mimochodem skvělé rozhodnutí, a Honza Soukup odložil housle a místo nich vzal do ruky baskytaru ( v této době také mimo jiné hrával na kontrabas) a toto rozhodnutí bych si nekriticky ohodnotil úplně stejně jako to předchozí.:) Poté ale začalo hledání bubeníka, což se dlouhou dobu jevilo jako neřešitelný problém, ale nakonec se kapela rozhodla oslovit Marka Vandase, který sice v danou chvíli na nic nehrál, ale zato měl smysl pro rytmus a disponoval láskou ke stejné muzice jako ostatní členové kapely. Ti bystřejší z vás si jistě všimli, že kapela se už alespoň trochu žánrově vyprofilovala a to na melodický metal. K oslovení Marka bych řekl už pouze to, že spíše než o překecávání ve stylu: „co kdyby si šel hrát k nám do kapely?“ šlo o přemlouvání typu: „co kdyby ses začal učit na bicí?:)“. Začátky u nás pro něj byly nejspíš docela těžké, ono to není zrovna jednoduché, když na „bicí“ hrajete 2 měsíce, na hodinách cvičíte jenom na virbl a v kapele po vás chtějí dvojšlapku.:) Ale nakonec to Marek zvládl a dnes už je plnohodnotným členem, který zvládá relativně bez problémů ostatní doprovázet, ač sám sebekriticky tvrdí opak. Marek ale do kapely nepřišel sám, spolu s ním jsme přibrali houslistu Jindru Maška, a tak se k nám po krátké přestávce housle opět vrátily. S těmito novými členy kapela dostala určitý tvar, a to s nástrojovým obsazením: Jan Buchar: kytara, Jan Soukup: basová kytara, Jan Vlach: kytara, Marek Vandas: bicí a Jindřich Mašek: housle. Zpěv jsme v tento moment příliš neřešil s tím, že prozatím budou zpívat Honzové Buchar a Soukup. Dále se kapela shodla na tom že beze jména to asi nepůjde, a tak bylo z nemnoha návrhů vybráno, že se budeme jmenovat Gormenghast.

A tak nezbývalo než nacvičit nějaký ten repertoár, což se povedlo zhruba v březnu (2005), kdy kapela měla první vystoupení na akci Jarňáles. Na to, že tento koncert byl první, se relativně povedl, ač ho doprovázel děsivě nekvalitní a nevyrovnaný zvuk. Velice podobná, (ač kvalitativně a zvukově o něco (o dost) lepší) vystoupení jsme odehráli na posledním zvonění na gymnáziu Budějovická a „Jídelnafestu“ na gymnáziu Písnická. Dnes má na tato vystoupení každý člen kapely svůj vyhraněný, spíše negativní názor, ale rozhodně se nedá říci, že by byla na nic, neboť jsme si z nich odnesli nejen koncertní zkušenosti.

Po těchto koncertech se už chýlil školní rok ke konci, a v kapele padl návrh na natočení nějakého toho prezentačního materiálu. Termín nahrávání byl stanoven na letní prázdniny, ale kdo by chtěl slyšet jméno studia, kde materiál vznikal, tak má prostě smůlu, protože jsme se pokusili nahrávat svých osm skladeb vlastními silami a vybavením. Jenže to se ukázalo jako podstatnější oříšek, než kdokoli čekal, a tak byly nahrány pouze bicí a basová kytara, neboť na nic jiného prostě a jednoduše nezbyl čas. Nicméně jsme spolu strávili téměř celý červenec, což se podepsalo (negativně) i na mezilidských vztazích. A tak následovaly zuřivé debaty, hlavně na téma co hrát a s kterými nástroji to hrát, na což si každý utvořil svůj názor, který s vervou prosazoval. Debaty se protáhly až do září, kdy se konečně vyřešily. Ale to už bylo v kapele o člena méně. Díky většinovému názoru na nevhodnost houslí byl nucen ukončit svoji činnost v Gormenghastu houslista Jindra Mašek. Po pravdě řečeno, nebyl nucen odejít pouze kvůli houslím, ale to bych tady nerad rozebíral. Nicméně si myslím, že s odstupem času to můžeme hodnotit jako správný krok, protože se konečně všichni pro Gormenghast nadchli. Místo houslí jsme původně chtěli hledat klávesy, ale vzhledem ke stále se zvyšující technické náročnosti skladeb bylo rozhodnuto, že budeme radši hledat zpěváka, a než ho najdeme, tak pořádně secvičíme všechny nové skladby. Nicméně hledání zpěváka trvalo delší dobu než by se všem líbilo, a tak byla do kapely nakonec přijata zpěvačka Eliška Kalfusová. S ní se v rychlosti dodělaly všechny vokální party a Gormenghast se téměř po roce opět vrátil na pódium. Tak jsme odehráli koncerty v klubu Delta, v klubu Prosek a v kulturním domě Opatov (v rámci oslav 6. výročí klubu Jižní pól), které se povedly o mnohem více než koncerty v minulé sestavě, i když při koncertě na Opatově byl zvuk dosti zmrven, a to velice jednoduše => byl přehulen až na samou hranici výdrže ušních bubínků.

historie